Kdy vás poprvé napadlo, že národní tým může ve Vídni dojít až k titulu?
Když jsem viděl, s jakým nasazením otáčíme zápas s Amerikou, začal jsem věřit. Ale doslova peklo to bylo se Švédy, kteří byli nebezpeční v každém okamžiku. Musel jsem třikrát během zápasu měnit taktiku a kluci si snad už mysleli, že jsem se zbláznil. V obou těch zápasech jsme byli šťastnější, na rozdíl od minulých let, kdy jsme toho štěstí moc neměli. Ve finále jsme ale Kanadu předčili jasně a k ničemu ji nepustili.

V čem byla největší síla zlatého mužstva?
Titul si vydřeli kluci na ledě. Lezli po kolenou na ledě, dali do zápasů o medaile všechno. Schytali hodně tvrdých ran, ale obětovali se pro tým. To je přece nejlepší, co může trenér mít. Jsem na kluky opravdu hrdý, smekám před nimi za to, jaké nasazení tady předvedli. Hráli srdcem a moc jim děkuji.

Před turnajem jste mluvil o touze dojít až do finále, mohli jste pak o zlato hrát klidněji?
V určitém směru ano, ale my se jistou stříbrnou medailí nechtěli uspokojit. Byla tu jedinečná šance pro hráče starší generace jako Jágra, Šlégra či Straku, kteří se poprvé dočkali titulu, stejně jako dalších deset hráčů. Pak jsou tu ale stálice jako Franta Kaberle nebo Výborný, kteří zažili zlato popáté, ale po tom čekání na úspěch od prvenství v roce 2001 jsme podobný výsledek už potřebovali.

S Kanadou jste prohráli poslední přípravu v Praze. Poučili jste se?
Jsem vlastně rád, že jsme ten zápas prohráli. Kanada měla i proto možná až moc velké sebevědomí. Věřil jsem, že tým, co máme, dvakrát se stejným soupeřem neprohraje.